RANNÍ CESTA DO PRÁCE

22. 9. 2014

Ten den začal úplně obyčejně.

Jako vždy jsem usedla do vagonu metra a na těch zhruba 15 minut cesty jsem zavřela oči. Sedí tam takhle skoro všichni, nejsem žádná výjimka.

Sedím, mám zavřené oči a hroužím se do sebe. Nechám myšlenky běhat a užívám si chvilku uvolnění. Je to tak příjemné. Uvolnit se před rušným pracovním dnem. Jen jakoby mimoděk vnímám pohyb vlaku po kolejích a občasné zastávky. Přijala jsem ten rytmus podvědomě a splývala s ním.

Ani nevím, nad čím jsem byla tak hluboce zamyšlená a kde se má mysl toulala. Hlášení názvů stanic jsem vůbec nevnímala. Vlak vždy cuknul, když se zastavoval nebo rozjížděl. Cuk – vlak jede – cuk – vlak stojí.

Cuk – vlak jede!! Ale kam? Na opačnou stranu. Šok! Co to? Ve zmatku otevírám oči a vyjukaně koukám, co se děje. Vracíme se!!!!

Na této konečné metro nezajíždí do depa. Přijede, zůstane stát na koleji, řidič přejde na opačnou stranu vlaku a po chvíli jede zpět. A přesně to se stalo. Lidi vystoupili, nastoupili a šup, už to jede zpátky.

Po počátečním šoku jsem se kousala do rtů, abych nevyprskla smíchy. Připadla jsem si jako bezdomovec, jezdící z konečné na konečnou. Čím více po mně mí spolucestující pokukovali, tím více jsem zadržovala smích.

Do práce jsem přijela pozdě a celá vysmátá. Kolegové nechápali, jak jsem mohla přejet konečnou. Já tedy mohla. A úplně jednoduše.

Ten den už mě nic nemohlo rozhodit.images

Nejnovější příspěvky

Rubriky

Štítky

čas Děti Domněnky Důvěra Emoce Empatie Hranice odpovědnosti Jasnost klid kouč Legrace Nenásilná komunikace NLP NVC Očekávání Osobní rozvoj Porozumění Potřeby Přání Prokrastinace Radost Rodiče sebepoznání Soucit Splněná přání Spolupráce Strach stres Voda Vztahy Zpětná vazba

© 2025 Jarmila Klimešová. Všechna práva vyhrazena.