MOJE HYSTERIE MEZI MRAVENCI aneb NIKDY NEJSME BEZMOCNÍ

01 Lis MOJE HYSTERIE MEZI MRAVENCI aneb NIKDY NEJSME BEZMOCNÍ

Při horské túře jsem se dostala do oblasti, kde bylo až 1500 mravenišť, jak jsem se dočetla na informační tabuli. Měli jsme naplánovanou túru, která vedla po turistické cestě skrz tuto oblast. Nic netuše jsem vyrazila.

I na horách nosím sandále barefooty, kde je noha víc holá než obutá. Říkám jim nahaté boty.

A pak to začalo.

Mravenců byla spousta a lezli všude kolem mě, cesta necesta a občas i přes mé nohy a boty. Lezli po mně a štípali a nedali se smést, jako by měli drápky a těmi se drželi mé nohy. Začala jsem být hysterická, protože to množství mě zaskočilo. Taky i to, že nebylo kam šlápnout, aby tam ti mravenci nebyli.

Moje hysterie a jekot narůstaly, prý jsem byla dost slyšet. Došlo mi, že si takhle velmi snadno mohu vypěstovat fobii. Byla jsem tím množstvím zaskočená a nevěděla jsem, co dělat. Narůstala ve mně úzkost, vztek a bezmoc.

Hnala jsem se tím lesem jak divá, dívala se na cestu a vůbec jsem neměla chuť na to, abych se kochala přírodou a okolními výhledy nebo abych počítala, kolik mravenišť uvidím, jak stálo na té informační tabuli. Chtěla jsem být co nejdřív pryč odtud!

Věděla jsem, že vracet se nebudeme a že potřebuji jít dál. Nevěděla jsem, jak je ten úsek dlouhý, nakonec se ukázalo, že to bylo zhruba 3 kilometry.

“Co mám , sakra, dělat?” znělo mi v hlavě.

Přišla jsem si bezmocná. Když mé zoufalství dosahovalo vrcholu, přišlo uvědomění. NIKDY nejsem bezmocná! Vždycky mám možnost volby! Mohu si zvolit, jak budu reagovat.

Buď mohu být hysterická a ječící a vypěstovat si fobii na mravence nebo mohu situaci, která nastala, přijmout. Protože hysterická jsem už byla, rozhodla jsem se pro druhou variantu. Jednoduše jsem se smířila s tou situací, přijala jsem, že to teď tak je.

Přijala jsem, že cesta je plná mravenců, že mi občas nějaký vleze na nohu a že mě i štípne.

To neznamená, že s tím souhlasím nebo že mi to nevadí.

Také jsem přijala, že je mi to nepříjemné a vadí mi to. Když jsem si tohle vše uvědomila a smířila se s tím, ulevilo se mi.

Okolo mě se vůbec nic nezměnilo. Stále jsem šla velmi svižně po cestě, která byla plná mravenců, stále mi občas nějaký vlezl na nohu, štípnul mě a nedal se smést. Ale změnil se můj vnitřní postoj, změnilo se mé prožívání té situace. Hysterie byla ta tam a fobie byla zažehnána.

Protože, jak říká rakouský neurolog a psychiatr Viktor Frankl, který přežil několik let věznění v koncentračních táborech:

„Mezi podnětem a reakcí existuje určitý prostor. V tomto prostoru se nachází naše svoboda a naše moc zvolit si svou reakci. V naší reakci spočívá náš růst a naše štěstí.”

MŮJ TIP
Pokud by vás zajímalo jak pracovat se svým vnitřním prostorem nabízím víkendový kurz s nenásilnou komunikací  Jak si nebrat věci osobně.