06 Lis MAMI, MAMÍ, MAMÍÍÍÍÍÍÍÍÍ
Mami, mamí, mamíííí zaznělo zoufalé volání a tramvaj se rozjela.
Zvedla jsem oči od rozečtené knihy. U dveří plakal vyděšený asi šestiletý klouček a přes slzy se díval na refýž, kde zůstala stát jeho matka. Povídala si s kamarádkou a nevšimla si, že chlapec zatím nastoupil do tramvaje, která s ním posléze odjela.
Uvnitř vyděšený klučina a venku zaskočená matka.
„Přece nebudeš brečet. To seš chlap?“ zaznělo z vedlejšího sedadla, kde seděl stařík s holí.
Tak takhle se učíme potlačovat své emoce. Tak získáme přesvědčení, že je špatné, když je projevujeme. Ten klučina už příště, když bude vyděšen a zaskočen, pravděpodobně asi plakat nebude, protože „ chlapi přece nebrečí“. V naší kultuře jsme takhle vychováváni.
„Co zase fňukáš?“
„Neřvi tady na celé nádraží!“
„Už zase bulíš?“
„Neřvi nebo tě plácnu, abys měl důvod.“
Takovými a podobnými hláškami usměrňujeme potomky, kteří se takto projevují. Nebo jsme tak byli usměrňováni my sami.
Dítě ale neumí v tu chvíli jinak vyjádřit to, že se mu děje něco nepříjemného. Podle toho, kde se ve své vývojové fázi zrovna nachází. A tak pláče, brečí, řve, vzlyká, vzteká se. Všechno je to volání o pomoc. V tu chvíli nejvíce potřebuje uklidnit. A vědět, že emoce, kterou v tu chvíli má, i to co prožívá, je úplně v pořádku.
Někdy se chce třeba zúčastnit na společném rozhodování v rodině, ale neumí to vyjádřit. A tak to řekne tak přímo, jak to zrovna dokáže. Například.
„Chci, abyste mě poslouchali. Chci, aby bylo po mém.“ Řekla čtyřletá holčička.
Nás dospělé obvykle napadne:
„To víš, ty nám tady budeš poroučet. Na to jsi příliš malá.“
Jaká potřeba, co důležitého jí chybí, co tím vlastně chtěla ta malá říct, nám tím pádem unikne.
Jak tuto situaci zvládnul tatínek znalý Nenásilné komunikace, si můžete přečíst zde.
A jak to pokračovalo v té tramvaji?
Sklapla jsem rozečtenou knihu, šla ke klučinovi a řekla mu, že budu s ním, že na příští zastávce spolu vystoupíme a počkáme na maminku. Slzičky rychle přestaly kanout a klouček jen němě pokýval, že ano.
Jak řekli, tak udělali. Na příští zastávce jsme vystoupili a čekali. V dáli jsme viděli jeho maminku, jak běží, aby se spolu setkali. Když nás uviděla, zvolnila. A když už byla na druhém konci refýže, přijela mi tramvaj. Oběma jsem zamávala a odjela.
Všichni máme emoce. Příroda nás jimi vybavila, aby nás na něco upozorňovaly. Když jim porozumím u sebe, lépe pak pochopím, co se odehrává v těch druhých. Dokážeme pak druhým lidem v případě potřeby podat pomocnou ruku a třeba doopravdy utišit vyděšené dítě.
Jak s tím pracovat nás učí právě Nenásilná komunikace. která pomáhá zlepšit vztahy s lidmi, a to za to stojí.
Omlouvám se, formulář pro komentáře je uzavřen.