JÁ CHCI HERMELÍN

13 Říj JÁ CHCI HERMELÍN

„Já chci hermelín“, pravil tichým hlasem asi desetiletý klučina.

Přisedl si s maminkou k našemu stolu v jedné horské boudě. Venku právě začalo chumelit, byl to první sníh tohoto ročního období. Uvnitř bylo teplo a útulno.

„Máš rád nakládaný hermelín?“, otázala se ho má kamarádka.

„Já taky,“ dodala po tom, co kývnul hlavou, že ano.

„Mají rýži s masem, to si dáš, viď?“ navrhla mu maminka. „Potřebuješ něco teplého do žaludku,“ pokračovala.

„Já chci hermelín,“ pravil klučík už trochu silnějším hlasem. Jako by si dodal odvahy, když mu nějaký dospělý porozuměl.

„Ale měl by sis dát něco teplého,“ trvala na svém maminka.

„Děti vnímají teplo jinak,“ pravila jen tak mimochodem kamarádka.

A co si tedy klučina dal? Nevím.

Posléze jsme zjistily, že k chlapci a mamince patří ještě tatínek se psem, stojící u dveří. Protože se uvolnil stůl vzadu v místnosti, celá rodina se tam přesunula. Proto nevím, jak to nakonec dopadlo.

Nenásilná komunikace nás učí respektovat potřeby nejen své, ale i potřeby těch ostatních. To znamená i dětí. Protože potřeby máme všichni stejné, bez rozdílu věku, pohlaví, rasy,…

Znám to z vlastní zkušenosti. Když byly děti malé, také jsem rozhodovala za ně. Já jsem přece byla ta velká a zkušená, na rozdíl od nich. Nutila jsem dětem teplé mikiny a ony si je hned za rohem sundávaly. Nedůvěřovala jsem jejich potřebám tepla. A co já mohla vědět o tom, jak hodně je jim teplo nebo zima? Mocensky jsem rozhodla – to byla násilná komunikace. Jakkoliv mi může být divné, že venku je zima, ale on bundu nechce, učím se to respektovat. Možná si potřebuje udělat vlastní, nepřenosnou zkušenost.

Kdybych znala principy nenásilky dříve, mohlo být dětství mých dětí pohodovější a klidnější. Také by si odnesly mnohem dříve do života důvěru v sebe a odpovědnost za svá rozhodnutí, hodnoty, o které se v životě mohou opírat.