CO JE A CO NENÍ EMPATIE

13 Úno CO JE A CO NENÍ EMPATIE

„Empatie je pojmem, který skloňujeme při každé příležitosti, zaklíná se jí kdekdo, ale málokdo je empatického přístupu schopen.“   říká MUDr. Radkin Honzák, psychiatr.

Hodně často okolo sebe slýchám:

„Já jsem taková empatická.“

Víme ale opravdu, co je empatie, co empatický člověk říká?

Já myslím, že moc ne. Pozoruji to totiž kolem sebe. To, co někteří vydávají za empatii, ale skutečnou empatií není. Pak to může vypadat třeba následovně:

„Já vím, jak se cítíš, protože já…..“

„To znám, to já……“

„Možná bys mohla udělat….“

Když tohle někdo říká mně, ve chvíli, kdy potřebuji empatii, začínám vidět rudě a vzrůstá ve mně vztek.

Tohle NENÍ empatie.

Tohle NENÍ, opakuji, NENÍ, empatie.

Uvědomuji si to na kurzu, kde ji trénujeme, kde se ji učíme poskytovat. Empatii mohu poskytnout, pokud se dokážu na druhého člověka naladit, vnímat ho přes tělo, napojit se na něj. Zrovna tak nemohu říci:

„Já vím, jak se cítíš…..“ protože já to NEVÍM.

Mohu se jenom dotazovat. Otázky nekladu z hlavy, to znamená, že nepřemýšlím, co bych řekla, ale ony přichází z těla. NEDÁVÁM RADY, NEHODNOTÍM, NESOUDÍM. Jen s tím člověkem jsem a poskytuji mu prostor. Nestrhávám pozornost k sobě. Není potřeba vždy mluvit, MLČENÍ je také empatie a mnohdy stačí.

Když ji vyjadřuji a když se podaří, že se člověk dostane k potřebě, která byla nenaplněná, většinou cítí úlevu. A úlevu cítí i všichni okolo. To je na tom to krásné. Cítíme všichni, jak jsme si blízko a jak jsme propojení.

Pokud si myslím, že dávám empatii a jsem v hlavě a ne v těle, tak to úlevu nikomu nepřinese. Podle toho se to pozná. Jednoduše řečeno, to se nedá okecat. To se potřebuje prožít.

Empatie není to, co si myslíme, ale to, co cítíme.

Empatie není ani soucit, ani lítost.

Mám příklad z vlastního života.

Přišla jsem na setkání skupiny. Viděla jsem bílou otočnou židli a rozhodla se, že tentokrát na ní chci sedět já. Pak jsem si šla vařit čaj, a když jsem se vrátila, obsazovala moji vysněnou židli jiná účastnice.

„No co, tak si sednu jinam. Vždyť je to jedno,“ pravila jsem sama sobě.

Během úvodní meditace jsem si ale uvědomila v sobě napětí, sevřený hrudník a smutek. Když se facilitátorka zeptala, zda někdo potřebuje empatii, přihlásila jsem se.

„Jde o tu bílou otočnou židli, chtěla jsem na ní sedět. Nezabrala jsem si ji, a když jsem se vrátila s čajem, byla už obsazená. A já jsem ustoupila a jsem nespokojená, že jsem to udělala. Jako bych pro sebe nebyla důležitá,“ když jsem to říkala, cítila jsem v sobě bolest a v očích mi stály slzy. Byla to bolest, kterou jsem v sobě vždy potlačila a nedovolovala si ji prožít, když jsem sama se sebou zametla.

Ostatní účastníci mi začali poskytovat empatii.

„Chceš na té židli sedět i teď?“

„Ne. Ta židle je spouštěč, ta není důležitá. Ona jen ukazuje na něco ve mně, na něco, co mi chybí,“ smutek a tíha ve mně narůstaly, slzy mi tekly po tvářích.

„Mrzí tě, že jsi neřekla, že na ní chceš sedět?“

„Jo, ale to taky není ono. Mě mrzí, že jsem sama sebe odbyla, jako bych pro sebe nebyla důležitá,“ cítila jsem, že se blížím k tomu, co mě bolí.

Tyto otázky mi pomáhaly dostat se k té potřebě, která nebyla naplněná, ale ještě se jí nedotkly. My nikdy nevíme, co se v tom druhém odehrává a tak se můžeme jen dotazovat.

A pak to přišlo.

„Já vím, jak se cítíš, já to znám, já to mám taky tak, taky vždy upřednostňuji ostatní“.

Nevěřím svým uším. Tohle přece není empatie, co to povídá? Proč ji nikdo nezastaví???? Jsem zaskočená. Stoupá ve mně napětí a pak i vztek. A když se přidá další hlas, který mi radí, co v takové situaci dělat, jsem před výbuchem!

Cítím, jak potřebuji porozumění, které přichází přes empatii. Protože pokud někdo říká, že ví, jak se cítím, není to pravda. On se jen může domnívat, že to ví. Ale to mi nepomůže dostat se k té nenaplněné potřebě, která mi způsobuje bolest.

A můj příběh?

Odešla jsem do jiné místnosti, kde jsem napětí a vztek v sobě vydýchala a poskytla empatii sama sobě.

Bylo mi líto, že jsem sama sebe srazila a upřednostnila někoho jiného. Měla jsem potřebu respektu k sobě, vnímat sama sebe jako důležitou pro mě a nechovat se k sobě jako k onuci, na které nezáleží, nýbrž vidět svoji hodnotu, to byly moje nenaplněné potřeby, které byly schované za „bílou otočnou židlí“. To byla ta bolest, která nastoupila při meditaci, protože jsem tyto potřeby míjela. Empatie mi ulevila a já se mohla vrátit ke skupině.

Poskytování empatie přispívá k našemu vzájemnému propojení, pomáhá zlepšit vztahy. A to i tam, kde se situace jevila téměř beznadějně.

Empatii trénujeme na kurzech nenásilné komunikace, které organizuji, abychom se ji naučili lépe vpravit do života. Chcete se to také naučit? Vyberte si nějaký na stránce AKCE

„Uvědomila jsem si, co znamená slovo empatie a jakým způsobem by se měla používat.“ Řekla absolventka kurzu.