DEN BLBEC!

14 Led DEN BLBEC!

Znáte ten pocit, když máte „den blbec“?

Potřebovala jsem vyřídit několik věcí, proto jsem se rozhodla, že to vše provedu pod jednou střechou – v obchodním centru.

Nejprve jsem zamířila do čistírny. Potřebovala jsem vyčistit turistické kalhoty od pryskyřice, která se mi tam nalepila, když jsem si sedla na pařez. Ačkoliv už se mi to jednou stalo a s vyčistěním nebyl problém, najednou jsem slyšela, že to nejde, že by se mohly poškodit kalhoty a když tedy jinak nedám, že to je na mou vlastní odpovědnost. Cítila jsem, že ve mně narůstá rozmrzelost, že to nejde hladce, ale kalhoty jsem tam nechala s tím, že si pro ně přijdu za 2 hodiny.

Následovala návštěva operátora. Měla jsem problém s nastavením inkasa a operátor s bankou si mě přehazovaly jako horký brambor a dušovaly se, že u nich problém není, že je na té druhé straně. A já mezi nimi lítala jak hadr na holi. Šla jsem to tedy pořešit osobně. Slečna za přepážkou si mě vyslechla a pak pravila, že je systém offline, a že s tím nic neudělá. Zloba ve mně byla zas o kus větší. Zase něco nejde!

Potřebovala jsem kafe, abych se uklidnila a přijala, že věci dnes nejdou hladce. Šla jsem tedy do kavárny. Chtěla jsem sedět na ochozu u stolečku, tak jsem se optala v příslušné provozovně, jestli se tam obsluhuje nebo si mám objednat kafe u nich. Byla jsem ubezpečena, že si mohu sednout na ochoz, že mě přijdou obsloužit. Seděla jsem tam, na můj vkus docela dlouho, a nic. Nikdo nepřišel a uvnitř kavárny jako by nebyl život, nikdo tam neobsluhoval ani těch pár lidí, kteří tam seděli.

Cítila jsem, jak ve mně kulminuje vztek. Nic nešlo hladce, nic nefungovalo, nikdo mě nechtěl obsloužit, jako bych ani nebyla. V tu chvíli jsem se cítila jako nášlapná mina. Ještě jeden malý nášlap a já exploduju. Vše se komplikovalo a ve mně z toho vyrostl obří vztek.

Odešla jsem na kafe jinam a cestou jsem zhluboka a pomalu dýchala, abych se uklidnila. Jinde mě obsloužili hned, já si sedla a dala si to vytoužené kafíčko.

Nenásilná komunikace mě učí, když se něco děje, začít pozorováním. Vytáhla jsem si notýsek a začala popisovat co se dělo, a tím jsem se pomalinku uklidnila. Napadlo mě při tom i řešení s operátorem.

Když jsem si vyzvedla kalhoty, smůla byla pryč, zato se tam objevil jiný flek. Na můj dotaz co to je, mi bylo řečeno, že to vyčistit nejde a NEJDE!

Protože už jsem se necítila jak nášlapná mina, zhluboka jsem se nadechla, vydechla a odkráčela. Pochopila jsem, že někdy jsou dny, kdy se nedaří a pak nemám nic řešit ani vyřizovat. Kalhoty jsem doma vyprala, operátorovi jsem oznámila své řešení a bylo to.

Uvědomila jsem si, že jsem měla očekávání, a když ta se nesplnila, byla zdrojem mého vzteku, pocitu marnosti a nespokojenosti. Nojo, ale jak to udělat, nemít očekávání, když jdu dát věc do čistírny? Očekávám, že bude vyčištěna bez komplikací. Jak zacházet s takovým očekáváním?

Možná by pomohlo, jakmile cítím narůstající vztek, tady to bylo v té čistírně, zastavit se, začít pomalu dýchat, přitom si uvědomit, co se ve mně právě odehrává, přijmout to a poskytnout si empatii. Celé to může trvat jen pár vteřin, pár minut. Pak se vztek nerozroste do té mohutné zloby, kdy jsem málem explodovala. Kdybych tohle udělala, zklidnila bych se a přijala, že někdy něco neplyne tak, jak bych chtěla, uklidnění by nastalo mnohem dříve, než se mi ve skutečnosti podařilo. To neznamená, že s tím co se děje souhlasím, ale jen přijímám, že to tak je. Pak bych byla klidnější. Tohle je cesta, kterou chci trénovat, abych ji dostala lépe do života.

Zatím se vrátím k mému oblíbenému citátu:

„Blahoslaveni, kdo nic neočekávají, neboť nemohou být zklamáni.“

Alexandr Poppe.