STÁLA JSEM NA SLACKLINE

05 Kvě STÁLA JSEM NA SLACKLINE

Stála jsem na sleklajně a cítila se jako vítěz.

Na sport nejsem nadaná. Bylo to vidět už ve škole, kdy mi žádný pohyb nešel, a tělocvik nepatřil zrovna k mým oblíbeným předmětům. Byla jsem takové „nemehlíčko“ a dobrou známku jsem dostávala jen proto, aby mi tělocvik nezkazil vysvědčení.

Léta plynula a já se skamarádila s turistikou, ta mi jde. Na školní léta už jsem dávno zapomněla.

O chůzi na sleklajně jsem hodně slyšela a měla jsem tajné přání, se na ni taky postavit. Vyzkoušet si to. Mé přání se mi splnilo.

Když jsem byla na návštěvě u dětí, natáhly sleklajnu mezi stromy, ukázaly, jak se na ní chodí a se slovy „tak se ukaž“, mě jí přenechaly. Ještě stále jsem žila ve slastném zapomnění na má školní léta s tělocvikem.

Postavila jsem se ke sleklajně a cosi mi začalo docházet.

„Jak se na ni sakra dostanu?“ ptala jsem se trochu zaraženě.

Když jsem koleno strčila téměř až pod bradu, podařilo se mi na ni postavit nohu. Jenže co to? Zrada! Sleklajna začala vibrovat do stran a s ní se kymácela i má noha.

„Jak to mám ustálit a dostat tam tu druhou nohu?“ tázala jsem se zoufale.

Vtom se mi rozbřesklo. Vzpomněla jsem si na tělocvik ve škole, na kladinu. Jak mě na ni dostávali čtyři lidi, jak jsem se ani kouskem chodidla od ní pro jistotu neodlepila a sestavu na celou kladinu jsem zvládla na deseti centimetrech. V zásadě jsem jenom mávala rukama, rozuměj, upažovala a vzpažovala jsem jako správná gymnastka. Dostala jsem čtyřku za snahu.

Ta kladina byla ale PEVNÁ a NEHÝBALA SE!

„Jak se mám kruci dostat na tu zelenou věc a ještě na ní chodit, když se stále pohybuje?

Nechápu, jak po ní někdo může chodit. Zřejmě u některých lidí funguje jiná gravitace. Nebo žádná.

Pomohli mi. Sama jsem to nedala, drželi mě. S oporou jsem se odrazila a …..STÁLA JSEM NA SLEKLAJNĚ. Rozlil se ve mně blažený pocit vítězství. Takhle se asi cítí olympionik na bedně. Jen jsem asi hovořila jinak, než vítěz.

„Drž mě pevně!“

„Ne-pou-štěj-měěěě.“

„Nikam nechoď, já taky nikam nejdu.“

„Chodit po ní? Ty ses zbláznil! Ani za nic!“

„Fajn. Jsem tu a teď chci dolů.“

„Zlatá kladina, byla aspoň pevná a stabilní.“

„Jak se dostanu dolůůůůůůůůůůůů???“

Dostat se nahoru bylo umění, ale dostat se dolů byl kumšt. Nakonec jsem to zvládla a bez úhony se dostala na pevnou zem. To byla krása, ta pevnost pod nohama. Úleva.

Přání jsem si splnila a už mě tam nikdy nikdo nedostane! I když nikdy neříkej nikdy. Tak já nevím….