NENÁSILNÁ KOMUNIKACE – MŮJ PŘÍBĚH
Na svoji maminku si nepamatuji. Zemřela brzy po mých druhých narozeninách. Tehdy jsem ještě netušila, že s ní mi odešel i pocit bezpečí.
Pak se táta znovu oženil a já dostala novou matku, nevlastní. Byla hotový generál. S ní vstoupil do mého života strach. Na to si pamatuji naopak velmi dobře.
Bála jsem se úplně všeho. Zůstat chvilku sama nebo být s jinými lidmi, chodit do školky, hrát si venku s dětmi,….Nebylo téměř nic, čeho bych se nebála.
S přibývajícím věkem strach neubýval. Začal být důmyslnější. Rafinovaně se začal skrývat za mou nervozitou, netrpělivostí a studem, a já se ho učila schovávat a potlačovat. Stále jsem s ním bojovala. Byl jako červotoč. Zavrtával se hlouběji a hlouběji a s přibývajícím věkem ho bylo tak nějak víc. Navenek jsem působila klidně a málokdo by uhodl, co se ve mně děje.
Maskovat jsem ho uměla velmi dobře. Ale nervozita či třesoucí se ruce nebo hlas mě občas prozradily.
Přesto jsem toho zvládla dost. Po škole jsem odešla z domova pracovat a bydlet do jiného města, kde jsem nikoho neznala, našla jsem si přátele, vdala se, porodila dvě děti, rozvedla se, vychovala obě děti a postavila je do života.
Nebyla jsem na to vše sama. Stále mě doprovázel můj věrný souputník. Že v novém městě nikoho neznám, jak budu zvládat novou práci, kde budu bydlet, jak mě přijme rodina mého manžela, jak zvládnu rozvod, jak vychovám dvě děti,…….? Bylo toho docela dost. A strach byl stále se mnou.
Zvykla jsem si na jeho přítomnost, ale statečně jsem ho skrývala. Někdy i sama před sebou. Nevím, jak jsem tak mohla žít.
Ať jsem dělala cokoliv, byl to můj věrný průvodce. Ignorován, přehlížen, potlačován, neustále dával o sobě vědět. Čím víc jsem se snažila si ho nevšímat, tím víc na sebe upozorňoval. Jako by mi chtěl něco sdělit.
Dlouho jsem byla k jeho upozornění „hluchá a slepá“. Vždy jsem udělala to, co jsem považovala za potřebné, ač jsem se bála. Občas mě blokoval a občas jsem se nedala. Bylo to kdo s koho.
Děti vyrostly, postavily se na vlastní nohy a já se začala věnovat sobě. Chtěla jsem porozumět tomu, co se mi děje, proč se mi to děje a co s tím mohu udělat.
Konečně jsem si přiznala svůj život se strachem. A viděla, za čím vším se skrýval. Pozvolna jsem začala rozumět tomu, proč jsem si tuto obranu vybudovala.
A proč?
Toužila po něčem, co mi chybělo, a bolelo mě, že jsem to neměla, na to mě upozorňoval a chránil mě před tou bolestí. Chyběl mi pocit bezpečí, chyběla mi možnost volby, rozhodovat se v určitých situacích sama podle sebe (třeba co si vezmu na sebe). Pamatujete? Psala jsem, že nevlastní matka byla generál a ona rozkazovala a já musela poslouchat!
Necítila jsem se jako rovnocenný partner, s „generálem“ to opravdu nešlo. A hlavně jsem necítila od rodičů lásku, necítila jsem se přijímaná a milovaná taková, jaká jsem. Také jsem neměla pocit, že tam patřím a že jsem vítaná. To vše mi chybělo, všechny tyto potřeby, tyto emocionální potřeby, se skrývaly za mým strachem, nebo bych spíše mohla říct za mými strachy.
Až když jsem se seznámila s nenásilnou komunikací, porozuměla jsem tomu. Tato technika, nevím zda ji nazývat technikou, protože pro mě je to způsob života, mi pomohla najít cestu k sobě a porozumět tomu, co se ve mně děje, třeba když v sobě zachytím strach. Jsem víc v kontaktu sama se sebou a víc vědomě reaguji na to, co se právě odehrává. Pomáhá mi nacházet potřeby, které mi zrovna chybí a na které mě ta emoce, např. strach, upozorňuje tak, jak jsem psala výše. Učím se žít a prožívat všechny své emoce, nemám jen strach, mám i jiné, například vztek, lítost, radost…..
Učím se empaticky vnímat své pocity i pocity druhých lidí, a tím prohlubovat vzájemné vztahy. Učím se upřímnosti a odpovědnosti sama za sebe. Díky tomu se mé vztahy začaly zlepšovat.
To vše je důvodem, proč jsem začala organizovat kurzy nenásilné komunikace. Chci přispět k tomu, aby se lidé dozvěděli o nenásilné komunikaci a o tom, jak jim může pomoci ve vztazích i ve vztahu k sobě. Natáčím videa v cyklu Rozhovory o nenásilné komunikaci a dělám živá vysílání na facebooku, píšu články. Naplňuji tím svoji touhu, žít ve společnosti, kde je každý odpovědný za sebe a svá rozhodnutí a plně respektuje sebe i ty druhé. Pak můžeme spolupracovat na tom, aby se nám všem spolu žilo lépe.
Jako produkční organizačně, marketingově a administrativně zajišťuji workshopy nenásilné komunikace tak, aby se lektoři mohli soustředit pouze na svou lektorskou činnost.
S KÝM SPOLUPRACUJI
Lektorka a koučka Helena KURZWEILOVÁ
